Plánované zastarávání je výrobní politika způsobující, že produkty zastarávají ještě před tím, než by skutečně potřebovaly obměnu. Zastarávání výrobků je obvykle plánováno tak, aby byl výrobek provozuschopný po dobu záruční lhůty. Kritici této politiky si stěžují, že jde o plýtvání penězi spotřebitelů, spotřebovávání cenných zdrojů a rozrůstání skládek.

Plánované zastarávání je také někdy realizováno reklamou, která nabádá spotřebitele, že potřebuje výrobek nový, jinak nebude vyhovovat společenským měřítkům, které reklamní průmysl společnosti nastavuje, což je případ např. módního průmyslu. Tato praktika má potenciální výhody pro výrobce, protože spotřebitel k získání stálého užívání výrobku je nucen kupovat opakovaně, ať už od stejného výrobce (náhradní díl nebo novější model) nebo od konkurence, která se také může ve své výrobě opírat o plánované zastarávání. Další odvětvím, kde se často vyskytuje plánované zastarávání je spotřební elektronika. Zákazníci někdy vyžadují nejnovější technické inovace, a to i v případě, že starší model stále funguje.

Asociace výrobců žárovek – Phoebus Cartel – byla prvním zájmovým seskupením výrobců, kteří se dohodli na snižování kvality vyráběných produktů tak, aby jich mohli v budoucnu prodat o mnoho  více – v případě žárovek šlo o používání méně odolných vláken. Tento princip – princip plánovaného zastarávání produktů – postupně převzali mnozí světoví výrobci a řídí se jím dodnes. Užitečný výrobek jednoduše nemůže být věčný – jinak by se jich totiž tolik neprodalo…

V dnešním příspěvku vám tedy představíme francouzský dokument, který zkoumá používání tohoto principu, který vznikl ve 20. letech minulého století, v dnešním průmyslu. Snímek vám dopodrobna vysvětlí, jak záměrným zkracováním životnosti zboží nutí výrobci v tržní ekonomice spotřebitele k neustále většímu konzumu a výrazně tak přispívají k likvidaci životního prostředí. Tento film získal několik mezinárodních ocenění.