V novém seriálu  Back to the Roots se postupně seznámíme s kořeny hip-hopu od jeho samotného počátku. V prvním díle se podíváme na vliv bluesu a černošské muziky obecně. V článcích samozřejmě nebudou chybět ani nejvýznamnější skladby daného období a reference na obsáhlejší prameny. Zde bych doporučil především knihu Hudba Ohně  od Karla Veselého, která čtenáře provede tím nejzásadnějším, co se v “černé hudbě” odehrálo, a ze které sám čerpám (rozhodně potěší i osobité ilustrace Vladimira 518). A aby se dokázal orientovat úplně každý čtenář, tak si vždy vysvětlíme i některé základní pojmy.

Historické pozadí

V rozmezí 17. až 18. století probíhal takzvaný trojúhelníkový obchod, kdy obchodníci odváželi původně africké obyvatele do Ameriky, tam je jako otroky prodali a nakoupili zboží (cukr, tabák, bavlna, zlato,…), které následně se ziskem prodávali ve Velké Británii. Tímto způsobem se do Nového světa dostala značná část dnešního černošského obyvatelstva a je zcela zřejmé, jaký byl v té době jeho společenský status.

Černošská kultura byla v Americe stovky let potlačována, a i po zrušení otroctví v roce 1863, respektive 1865 (v jižních státech), se na černochy pohlíželo jako na spodinu společnosti. Se svobodou však přišlo i formování paralelní americké kultury, ve které se odrážely zkušenosti s útlakem a otroctvím, což se samozřejmě projevovalo i v hudbě samotné.

Blues

Prvním masovějším černošským hudebním stylem byl blues, který se, stejně jako později jazz, rozvinul na jihu USA, a to koncem 19. století. Tato hudba byla signifikantně ovlivněna náboženskými gospely a spirituály, přičemž se do popředí zájmu dostává samotný zpěvák a ne kapela jako celek. Nejvýraznějšími postavami této doby jsou  Mamie Smith, která odstartovala bluesové šílenství, když prodala milion kopií svého singlu  Crazy Blues, a především pak pionýr tohoto stylu  Louis Jordan, jehož nejvýznamnější skladby jsou  Saturday Night Fish Fry a  Ain’t Nobody Here But Us Chickens.

Jazz

Počátkem 20. století se na zemědělském a industriálním jihu Ameriky začal na pozadí bluesu a stylu zvaného ragtime formovat hudební styl známý jako jazz (název pravděpodobně vychází z afroamerického slangového výrazu pro sex – jess, avšak lingvistické výklady se zde různí), který se navzdory relativně striktní rasové segregaci dostal i mezi bílé posluchače, což mělo za následek paradoxní přebírání jazzových prvků většinovou kulturou a vzestup bílých jazzových zpěváků (např. Paul Whiteman). Pro jazz je charakteristická improvizace a takzvané blue tóny, přičemž jeho asi nejznámějším protagonistou je  Louis Armstrong. Černošská komunita zastávala v tomto období dva naprosto protichůdné názory, které ji doprovázeli po další desetiletí. Jedna strana si chtěla zachovat soběstačnost v rámci americké společnosti, a ta druhá byla naopak pro asimilaci. Jazz se stal charakteristickou muzikou především 20. let minulého století (Jazz Age, Roaring 20s), tedy období prohibice, kdy se původně černošský hudební styl stal mainstreamovou záležitostí, jež nesměla chybět v žádném solidnějším klubu. Jazz jakožto velmi oblíbený hudební styl měl velké množství různých odnoží, které se lišily v různých drobných aspektech (řadí se sem například swing, či mnohdy odsuzovaný bebop).

Soul

Ray Charles položil roku 1957 svým debutovým albem pro Atlantic Records s názvem  Hallelujah I Love Her So (známé také jako  Ray Charles) základy hudebního stylu kombinujícího blues, jazz a gospel, zvaného soul a zároveň byl vždy jedním z nejvýraznějších představitelů tohoto žánru. Další velmi známou osobností tohoto období je Otis Redding  (znát ho můžete alespoň ze skladby Otis, která se nachází na albu  Watch the Throne dvojice Jay-Z a Kanye West) a zapomenout se nesmí ani na  Stevieho Wondera. V období soulu se černošská komunita snaží získat určitou nezávislost především v oblasti vydávání své vlastní hudby a slaví zde i první úspěchy (například studio Hitsville U.S.A.).

Na soulové muzice se však vyprofilovala i další velmi známa osobnost černošské hudby, a sice James Brown, který je její ikonou ještě v dnešní době. Tato legenda se zrodila rovněž v padesátých letech minulého století a stála u počátků dalšího hudebního stylu navazujícího na jazz, konkrétně funku. U Jamese Browna by však bylo jakékoliv škatulkování více než zbytečné, jeho tvorba je skutečně nadžánrová a zahrnuje prvky soulu, R’n’B a pochopitelně již zmíněného funku. Vliv tohoto hudebníka pak již jen podtrhuje fakt, že je číslem jedna mezi TOP 500 hudebníky v letech 1942 až 2010 v hudebních hitparádách Billboard (v kategorii R’n’B), či že byl magazínem Rolling Stone označen za sedmého nejvýznamnějšího hudebníka všech dob. James Brown však není pouze symbolem černé hudby, avšak jakožto majitel dvou rozhlasových stanic, nemovitostí a nahrávací společnosti je rovněž jedním z prvních podnikatelů v řadách Afroameričanů, tedy něčím, co bylo v šedesátých letech minulého století opravdovou raritou v tehdejší poměrně rasistické společnosti. Tento zpěvák byl prvním černochem, který naplnil svůj americký sen a stal se tak vzorem pro mnoho dalších a zároveň důkazem toho, že s talentem a pílí se i chudý černoch ze “zaplivaného” jihu může vypracovat na vyšší posty. James Brown jednoduše dodal ostatním Afroameričanům naději v lepší budoucnost (přičemž se je snažil podporovat ve vzdělávání,…).

Ačkoliv by se toho o historii černé hudby od 19. do sedmdesátých let 20. století dalo napsat daleko více, opustíme v tomto bodě výklad dějin černošské hudby před “zrozením” hip hopu s klidným vědomím, že známe to nejzásadnější. V následujícím díle tohoto seriálu si představíme člověka, který stál u samotného počátku hip hopu, a který je považován za otce této kultury. Ti znalejší již vědí, že je jím DJ Kool Herc.