“Pln nadšení a rozporuplných očekávání spouštím nový díl původně české série Mafia a již ve startovní nabídce na mě prostřednictvím soundtracku dýchne pro Mafii tak specifická a zároveň netypická atmosféra.”

…tak tento úvod jsem napsal zhruba před dvěma měsíci, kdy jsem zatím poslední přírustek do rodiny Mafia poprvé spustil. Proč to trvalo tak dlouho? Důvodů je více. Mafia III není vůbec krátká hra a její dohrání zabere okolo třiceti hodin. Ihned na úvod si ale upřímně přiznejme, že hlavním důvodem je fakt, že tředí díl Mafie není nikterak výjimečná ani extrémně zábavná hra. Chvilku jsme dokonce přemýšleli o tom, zda má smysl recenzi takto dlouho po vydání publikovat. No, je tady vánoční sezóna a někteří z vás možná budou přemýšlet o tom, zda hru pořídí své ratolesti či někomu blízkému (pokud se chcete dozvědět jen toto, tak krátká odpověď zní: “Nedělejte to a hledáte-li aktuální městskou akci, raději sáhněte po nových a lépe hodnocených Watch Dogs“, zlí jazykové pak budou tvrdit, že Mafii III můžete někomu koupit leda za trest), a tak jsme se rozhodli nepřipravit vás o nejlepší tuzemskou recenzi této hry. A pozor, screenshoty v článku mohou obsahovat naprosto drobné spoilery (sic je prakticky vše ve hře zcela předvídatelné).

Dejte mi filmovější a komprimovanější zpracování toho samého!

Poměrně negativní úvod recenze, a to nám to tak pěkně začalo. Hned zpočátku hry se s Lincolnem vydáte vykrást banku, což je mise poměrně dobře promyšlená a záživná. Dokonce jste vystaveni ne úplně jednoduchému avšak zároveň nenápadně zakomponovanému rozhodnutí, zda necháte přeživšího strážného žít. Nic světoborného, ale potěší, ovšem je to rovněž v podstatě poslední složitější rozhodnutí, které až do samotného závěru hry uděláte (tak promovaná důležitost přidělování jednotlivých čtvrtí vašim třem pobočníkům – Vitovi, Cassandře a Burkemu, je v důsledku naprosto otrockou záležitostí, která závisí prakticky jen na vašem herním stylu, i když se vám jednotlivé postavy snaží hrát na city).

Úvod hry vás pak zároveň i naladí na retrospektivní styl vypravování příběhu, který tak trochu evokuje styl vyprávění prvního dílu, a mně osobně rozhodně sedí. Bohužel ani ten úvod hry není úplně bezchybný, respektive si poměrně brzy všimnete věcí, které jsou v AAA hře z roku 2016 poměrně zarážející. Proč během minuty potkám tři naprosto identická auta (ne, nemluvím o modelu vozu, tam se dá relativně menší variabilita očekávat, ale náklad na střeše by mohl být alespoň trošku odlišný), proč vypadají všichni nepřátelé v jedné oblasti úplně stejně, proč mě neumí auto na silnici o čtyřech pruzích objet, když mu stojím v cestě (a když už to neumí, proč řidič alespoň nezařve něco jako “uhni, negře”, když už se hra chybí tak realistickým zachycením rasismu v USA šedesátých let), proč je umělá inteligence obecně tak hrozně stupidní a ignoruje těla padající o dva metry vedle do vody (samozřejmě s hlasitým “žbluňk”), proč si v autě nemůžu zatroubit, proč se nemůžu převléci (toto zhruba 3 týdny po vydání vyřešilo DLC zdarma, přičemž si hned u první cutscény všimnete, že s tím vývojáři tak úplně nepočítali, ehm, ehm), proč informátor, který přede mnou utíká, jezdí stále dokola? A aby tato recenze nebyla samé “proč”, tak se podíváme ještě na poslední – proč hra, která se hra tak očividně snaží být konkurencí open-world hrám jako je Grand Theft Auto (akorát tu místo Los Santos máme New Bordeaux), nabízí tak extrémně málo možností, co ve volném čase dělat? Nemělo už GTA San Andreas možnost jít do fit centra, nemohl jsem si v druhé Mafii (která si ovšem na konkurenci GTA a dalších open-world akcí ani nehrála) přizpůsobit auto svým preferencím,…? Samozřejmě, že to šlo, tak proč to nejde ve třetí Mafii (auta si můžete trochu vylepšit, ale zcela nudně a všechna najednou)?

Přestaňme se ovšem pozastavovat nad některými rozhodnutími vývojářů (třeba fakt, že mě jednou zajelo auto během cut-scény zde vůbec zmiňovat nebudu), a koncentrujme se na to, co dělá Mafii Mafií. A sice příběh a hratelnost. Příběh třetí Mafie tak trochu boří premisu, kterou nastavily předchozí dva díly. Zde totiž budete Mafii více ničit, než budovat. Respektive v rámci klasického příběhu pomsty budete ničit tradiční italskou Cosa Nostru a zabrané území budete přidělovat svým třem pomocníkům. Budování vlastní Mafie, to vůbec nezní špatně, v důsledku je to ale v podstatě jen další stupínek v obrovském koloběhu zdlouhavosti, který nahrazuje klasické “RPG” přidělování bonusů (přitom by stačilo více vykreslit vaše vztahy s jednotlivými pobočníky a měli bychom tady lepší a zábavný simulátor vlastní zločinecké buňky).

A přesně tady tkví největší kámen úrazu hry mapující pomstu Lincolna Claye, obrovská míra repetitivnosti. Toho si užijeme dost v jiných hrách, ale od série Mafia se tak nějak očekává variabilita jednotlivých misí, která zde tak nějak chybí. Neberte to špatně, je tu spousta zajímavých a dobře postavených misí, dobrým příkladem je třeba mise překypující hutnou atmosférou, kdy pronásledujete jednoho z deseti mafiánských bossů opuštěným zábavním parkem. Mimochodem, všimli jste si toho drobného slůvka “deseti”? Ano, ve hře je deset nižších či vyšších bossů, které budete muset postupně zlikvidovat. V praxi to vypadá tak, že přijedete do čtvrti, zjistíte si informace o dvou “pod-bossech” pracujících pod vašim cílem, oběma způsobíte určitou škodu (zabíjením, ničením, kradením), oba zabijete a až poté dostanete šanci zabít váš cíl. Ne, nezní to špatně. Ale po třetím bossovi to začne nudit a u devátého si oddechnete, že už to máte konečně za sebou (pokud to po cestě nevzdáte). Nejhorší na tom je, že někteří z oněch bossů rozhodně nejsou nudné generické postavičky. Snížit jejich počet na polovinu a více se zaměřit na jejich příběhové pozadí (o kterém se dozvíte jen a pouze z medailonků v menu hry, sic skvěle napsaných), máme tady minimálně o polovinu lepší hru, protože příběh a vykreslení doby s jednotlivými postavami, to je to, co autoři umí (ale očividně si myslí, že to není to, co primárně americké publikum chce dostat). Filmovější a komprimovanější zpracování, to je to, co by ze hry udělalo minimálně jednu z nejlepších her letoška. Buďmě rádi, že vás nikdo netlačí do toho dělat vedlejší mise (no, možná to bude tím, že skoro každá příběhová mise je koncipována spíše jako vedlejší mise…).

Rozumně akční hra pokulhávající v technickém zpracování

Pojďme se ještě krátce podívat na nejdůležitější herní mechanismy a celkové technické zpracování hry. První trailery v mnoha z nás (což bude rozhodně i tím, že se jedná o hru s kořeny v naší kotlině) vyvolaly strach, jak to celé vůbec dopadne. Všude přítomné výbuchy aut a ryze akční pojetí prostě k Mafii zas tolik nesedí. No, naštěstí těch výbuchů zas tolik není a hra se dá hrát i relativně stealth způsobem, i když vás až moc očividně tlačí do akčního pojetí. Je zřejmé, že se autoři snaží zavděčit mainstreamovému publiku, což jim svým způsobem nemůžeme mít za zlé. A způsob výslechů, tedy nasedni k němu do auta a jeď co nejšíleněji, aby se rozhodl informátor mluvit, je poměrně zábavný (hlavně díky tomu, že k němu většinou nejste nuceni). No pohled přes zdi je v kontextu této hry naprostý nesmysl, naštěstí ho využívat nemusíte (osobně jsem se několika herním mechanikám záměrně vyhýbal). Druhé obrovské zjednodušení je pak možnost přivolat si prakticky z jakéhokoliv místa nové auto či dealera zbraní, což zpočátku působí tak nějak rozpačitě, ale do kontextu obrovského otevřeného světa s dlouhou herní dobou to nakonec dobře zapadá.

Policie je ve hře většinu času pak spíše na okrasu (a když už po vás jde, tak ji většinou díky službě Cassandry odvoláte), kterou absolutně nezajímá, jak kolem nich jedete a bouráte. A když už se o vás zajímat začnou, tak se dočkáte opačného extrému, a sice “za každou cenu ho musíme zabít, tady se bourat nesmí,” nebo se připojí k gangu, který po vás jde (korupce, korupce, všude samá korupce…).

New Bordeaux je pěkně zpracovaným živoucím a atmosférickým městem, kde toho však není moc co dělat a v podstatě není důvod trochu zvolnit a město si užít. Občas to působí dojmem, že vývojáři někde v polovině vývoje začali naslouchat připomínkám fanoušků a vyškrtali vše “špatné”, ale v důsledku už jim toho moc nezbylo, ale stejně vás donutí vidět to město úplně celé… Graficky pak hra nikterak neoslní (přijde mi, že Mafia II vypadá skoro lépe), a třeba odrazy na autech působí vyloženě směšným dojmem (připomíná mi to doby, kdy jsem si hrál s reflexemi světla v OpenGL), a jen o kousek méně úsměvné jsou collidery, kdy se klidně zabijete po nabourání do nenápadného keře. Technické zpracování pak pokulhává i v optimalizaci, kdy mi hra na zhruba trošku nadprůměrné, sic ne herní, mašině běžela tak nějak pokulhávajíce. A třeba takový zaseknutý obraz v zrcadle je jen příkladem jednoho z mnoha glitchů, které hru sužují. Na druhou stranu potěší alespoň opravdu kvalitní překlad do češtiny, ačkoliv jen formou titulků (které jsem měl po vydaní patche občas schované za mini-mapou…).

Mezi poznámkami mám ještě spoustu věcí, které by se hře daly vytknout, ale víceméně to jsou drobnosti, které v kontextu větších chyb klidně zapadnou. Ať jsem ke hře byl jakkoliv kritický, po doběhnutí titulků (opravdu dlouhých, ale první část pročekejte) jsem měl chuť se ke hře ještě vrátit. Může za to poměrně intenzivní závěr, který je tlačen příběhem a přiměřenou akcí, v kombinaci s atmosférou a soundtrackem šedesátých let, tedy dvou věcí, které se tvůrcům opravdu podařily. A pokud se toto podaří zopakovat v některém z příběhových DLC, tak zde konečně budeme mít ten kousek, na který jsme všichni čekali. Avšak to, co zde máme dnes ode mě nemůže dostat lepší hodnocení než 4/10 (a nějakou dobu jsem byl přesvědčený o tom, že v mých očích hra nakonec dopadne ještě hůře).